Tak jsem si říkal, že bych mohl
po čase opět zachytit nějaké své myšlenkové pochody. Samotné téma pak přišlo z čista
jasna a bez nutnosti nějakého přibarvování a vymýšlení. Naštěstí moje pocuchané
nervy dostaly odpočinek a tak mohu za pomoci alba Violator – Chemical Assalut
popsat svůj včerejší zážitek z cesty namířené z Českých Budějovic do
Milevska.
Vyrážel jsem spolu s mou milovanou z přednášky, došel ji vyprovodit na autobus a hrnul se na vlakáč. Musím říct, že jsem byl překvapen, co se týče občerstvení na nádraží. Jak chleba se smaženkou, tak espreso byly vcelku chutné, a ani samotná cena nebyla vyloženě přemrštěná, odpovídala kvalitě. Hned na nádraží mě zarazilo chování nějaké pochybné existence k vlastnímu pejskovi, a doufám, že můj pohled mu dobře napověděl, co si o jeho chovatelských schopnostech myslím, možná jsem byl i nějak hanlivě označen, nevím, pokud to jen jde, mám uši ucpané sluchátky.
Cesta rychlíkem do Tábora byla vcelku bez zážitků, toužebně jsem vyhlížel „pověřenou osobu“, abych měl potvrzenou jízdenku a mohl na chvilku zamhouřit oči.
Vystoupím v Táboře a vyhlížím vlak směr Ražice. Už venku mi bylo podezřelé, že je ve vagónu nějak plno. Najdu jedno z volnějších míst, a po rozhlédnutí zjistím, že drtivou většinu sedadel obsadila skautská výprava. Dostávám se tedy k podstatě věci. Přišlo mi zajímavé, že vzhledem k nízkému věku dětí, seděli vedoucí všichni v jednom místě, a všímali si více plácání se po stehnech než svých vlčat a světlušek… Děti byli vcelku hodné, na to nemůžu nic říct, jedna z holčiček otevřela malý pytlíček chipsů a nabídla celému oddílu. Říkal jsem si, že to nemůže být tak v háji, jak se zdá. Jenže zdání, alespoň z mého pohledu klamalo. Drtivá většina dětí se napájela Coca - Colou a dalšími zajímavostmi… Nejvíce úspěchu také sklidil vedoucí, který vytáhl tablet a hrál hru, během sekundy měl kolem sebe skoro všechny děti. Klučina upustí brambůrku na zem, a raději ji stáhne botou, než aby ji zvedl a hodil do koše, a neříkejte mi, že je jich v nových vagonech málo. Stejně tak další hoch, kterému se několikrát zakutálela láhev coly až k mé sedačce, a kdybych ji pokaždé nehodil zpět, asi by o ni definitivně přišel – pochybuju, že to neslyšel, když tu ránu slyšel celý vlak. Když přišel další vedoucí, čekal jsem, že posadí děti na místo atd. Místo toho se však zastavil u svého kolegy s tabletem a stejně nadšeně pozoroval. Nechci říct, že děcka dělala něco špatně, spíš se učí zatajovat. Rád bych uvedl, že nechci zbytečně rýpat, ale kde jinde, než ve skautu, by se měla budoucnost národa naučit trošičku přemýšlet a samostatně uvažovat, porozumět svému okolí, brát ohled na ostatní, vždyť i nacisté se báli skautů…
P. S.: Co třeba Hoši od bobří řeky? ;)
Vyrážel jsem spolu s mou milovanou z přednášky, došel ji vyprovodit na autobus a hrnul se na vlakáč. Musím říct, že jsem byl překvapen, co se týče občerstvení na nádraží. Jak chleba se smaženkou, tak espreso byly vcelku chutné, a ani samotná cena nebyla vyloženě přemrštěná, odpovídala kvalitě. Hned na nádraží mě zarazilo chování nějaké pochybné existence k vlastnímu pejskovi, a doufám, že můj pohled mu dobře napověděl, co si o jeho chovatelských schopnostech myslím, možná jsem byl i nějak hanlivě označen, nevím, pokud to jen jde, mám uši ucpané sluchátky.
Cesta rychlíkem do Tábora byla vcelku bez zážitků, toužebně jsem vyhlížel „pověřenou osobu“, abych měl potvrzenou jízdenku a mohl na chvilku zamhouřit oči.
Vystoupím v Táboře a vyhlížím vlak směr Ražice. Už venku mi bylo podezřelé, že je ve vagónu nějak plno. Najdu jedno z volnějších míst, a po rozhlédnutí zjistím, že drtivou většinu sedadel obsadila skautská výprava. Dostávám se tedy k podstatě věci. Přišlo mi zajímavé, že vzhledem k nízkému věku dětí, seděli vedoucí všichni v jednom místě, a všímali si více plácání se po stehnech než svých vlčat a světlušek… Děti byli vcelku hodné, na to nemůžu nic říct, jedna z holčiček otevřela malý pytlíček chipsů a nabídla celému oddílu. Říkal jsem si, že to nemůže být tak v háji, jak se zdá. Jenže zdání, alespoň z mého pohledu klamalo. Drtivá většina dětí se napájela Coca - Colou a dalšími zajímavostmi… Nejvíce úspěchu také sklidil vedoucí, který vytáhl tablet a hrál hru, během sekundy měl kolem sebe skoro všechny děti. Klučina upustí brambůrku na zem, a raději ji stáhne botou, než aby ji zvedl a hodil do koše, a neříkejte mi, že je jich v nových vagonech málo. Stejně tak další hoch, kterému se několikrát zakutálela láhev coly až k mé sedačce, a kdybych ji pokaždé nehodil zpět, asi by o ni definitivně přišel – pochybuju, že to neslyšel, když tu ránu slyšel celý vlak. Když přišel další vedoucí, čekal jsem, že posadí děti na místo atd. Místo toho se však zastavil u svého kolegy s tabletem a stejně nadšeně pozoroval. Nechci říct, že děcka dělala něco špatně, spíš se učí zatajovat. Rád bych uvedl, že nechci zbytečně rýpat, ale kde jinde, než ve skautu, by se měla budoucnost národa naučit trošičku přemýšlet a samostatně uvažovat, porozumět svému okolí, brát ohled na ostatní, vždyť i nacisté se báli skautů…
P. S.: Co třeba Hoši od bobří řeky? ;)
RiP
Žádné komentáře:
Okomentovat