Až přijde čas...

Není tomu tak dávno, kdy se v mém životě událo mnoho změn. Ač se to někomu může zdát směšné, mnoho obzorů, myšlenkových toků a nových informací se ke mně dostalo až při studiu na vysoké škole. Ano, i člověku z HC scény může studium ukázat nový směr, který stojí za to v životě vyzkoušet.

            První ročník studia na JČU probíhal vcelku dle předpokladů - člověk se rád napil, čím více, tím lépe. Nadával jsem, proč musíme mít ten a ten předmět, z jakého důvodu musíme sedět ve škole do večera, nesmyslné psaní tuctu seminárních prací či esejí, a v neposlední řadě také povinná literatura.
            Nemůžu říci, co přesně se stalo, ale v druhém ročníku mi tento způsob života přestal přinášet radost. Místo vysedávání v hospodách, kde člověk vypil tolik alkoholu, co se do něj vešlo (někdy i více), vykouřil navíc další krabičku cigaret a "vyprávěl" někdy až velice úsměvné věty a povídačky, jsem postupně objevoval něco, v čem jsem si myslel, že už dlouho žiji. 
            Můžu potvrdit, že jsem byl daleko od pravdy. Ta se vznášela ve vzduchu poznání a vnitřní touhy po změně. Ovšem sám jsem neměl ponětí, jak ji provést, ani k čemu mám vlastně jako osoba dospět. Nikdy jsem nebyl příliš striktně vedený, což mi dávalo spoustu příležitostí, jakou „zábavu“ si v životě vyzkoušet. Chápat to ovšem tak, že jsem nikdy nebyl potrestán nebo jinak upozorněn za své konání, by bylo nesprávné. Někdy se o to postarali rodiče, jindy zas lidé, kteří stáli na opačné straně barikády. Všechno mě to někam posunovalo, a až postupem času se objevovaly náznaky jiného uvažování.
            Doba plynula, a nyní, o dva roky později, v době před státní závěrečnou zkouškou, jsem stále zaujatý myšlenkami, jak se posunout dále, ať už ve vědomostech, racionálním uvažování, schopnosti vnímat své okolí i přijímat jevy, o kterých by člověk raději neslyšel.
            Zprostil jsem se postupně drog, alkoholu, a jako posledních i cigaret. Nemůžu říct, že by mi bylo smutno, cítil jsem nějakou potřebu, ani nutkání. Jediné, co občas zamrzí, jsou narážky ostatních, které se někdy tváří tak vážně, že už jsem párkrát raději odešel. Nikomu nechci nic nutit, ideje, myšlenky, a už vůbec ne svoje názory, jen jsem chtěl těmito několika řádky povědět, že i bez návykových látek, ať už společností tolerovaných či zatracovaných (což je mnohdy velmi vtipné určit) se člověk dokáže prosadit a zabavit. Myslím, že člověk by se měl naučit vnímat a hlavně ventilovat, začít produkovat a být aktivní. Tento pojem je mnohem obsáhlejší, než se na první pohled jeví a není to jen otázka sportovního vyžití. Tvorba a tvoření, ať už umělecké, či jakékoliv jiné, je pro člověka a jeho přístup ke světu, velice důležitou složkou. Což mne vede k otázce, co je vlastně umění, kam až zasahuje a čeho je vlastně schopné. Tím vás však nechci trápit, alespoň nyní ;)

Doufám, že nikoho nepohorším, což rozhodně není smyslem tohoto kratičkého výlevu toku myšlenek. Budu rád, když se člověk pozastaví, a zamyslí se, stejně jako se to stalo i v mém případě.  Přidal jsem jen kratičký příběh o tom, jak průběh života a věci, které v něm poznal, mění náhled na lidskou existenci a její činy.  V mém životě se objevil hardcore, snaha pomáhat, chuť dělat věci jinak nebo žít spravedlivěji. Naskýtá se zde otázka, a to pro každého z nás – jaký je vlastně můj cíl?

RiP