Tolik jsem se těšil, až budu mít
chvíli spáchat nějaký další článek. Pomalu, ale zato spolehlivě se ze skládání
vět do krátkých zamyšlení stává odpočinek a dobíjení tak potřebné životní
energie. Postupně rovněž zjišťuji, že je dobré, pokud se v životě člověka
objevuje více pozitivních událostí, činů, projevů dobroty nebo ochoty. I proto
mě mrzí, že protahuji pomyslnou šňůru negativních příspěvků, ale občas
jednoduše nelze jinak.
Celá nedlouhá událost začínala dobrou myšlenkou, která ovšem navazuje na takovou, o které není ani chuť vyprávět. Poprosil jsem tedy kamaráda, a vykonali jsme, co jsme považovali alespoň za to „minimum“, které může člověk udělat, co se týče úcty k zesnulým přátelům. Nechci nikterak odsouvat důvod naší cesty na pozadí, spíše řekněme, že jsem byl po cestě překvapen jinou věcí a myslím, že to sem ani nepatří. I když se jedná také o tragédii, ať už lidskou či přírodní.
Důvodem, kvůli kterému vzniká tento malý článek, je scenérie či spíše její modifikace, která se mi naskytla během vynucené pauzy u nejmenovaného velmi dlouhého mostu na jihu Čech. Myslel jsem si, že takovéhle pohledy se už nikomu nenaskytnou, sám si pamatuji stejné, už když jsem byl malý. Jak může jít člověk kupředu, když jediné co on sám posouvá, je kýbl se stavebním odpadem? Jednou za čas, když se člověk ocitne ve společnosti, která funguje bez zábran, vlastních názorů a alespoň malé snahy uvažovat, tak jak je tomu v hospodách zvykem, slýchává: „ Jó, Rakušáci, tam je jinak čisto voe! To je jiný než tady, od takových bychom se měli učit…“ Uznávám a sám potvrzuji zcela jinou úroveň čistoty, a to v podstatě hned po přejezdu nějakého našeho (jižního) hraničního přejezdu. Jenže ten problém není v geografické lokaci, nýbrž v intelektuální síle. Stejný člověk pak totiž jde, a rozhází ytong po srázu. Taky už se ke mně dostala historka o vyholeném chlapci, co o sobě prohlašoval, jaký je nacionalista, a pak sypal do lesa odpadky…
Jinými slovy jsem chtěl říct, že je mi líto, že se malé děti musí dívat na stejná „lesní zátiší“, jako tomu bylo i dříve, kdo jim pak půjde vysvětlovat, že to není normální? Nejspíše ti, na které celá dnešní „in“ společnost nadává.
Celá nedlouhá událost začínala dobrou myšlenkou, která ovšem navazuje na takovou, o které není ani chuť vyprávět. Poprosil jsem tedy kamaráda, a vykonali jsme, co jsme považovali alespoň za to „minimum“, které může člověk udělat, co se týče úcty k zesnulým přátelům. Nechci nikterak odsouvat důvod naší cesty na pozadí, spíše řekněme, že jsem byl po cestě překvapen jinou věcí a myslím, že to sem ani nepatří. I když se jedná také o tragédii, ať už lidskou či přírodní.
Důvodem, kvůli kterému vzniká tento malý článek, je scenérie či spíše její modifikace, která se mi naskytla během vynucené pauzy u nejmenovaného velmi dlouhého mostu na jihu Čech. Myslel jsem si, že takovéhle pohledy se už nikomu nenaskytnou, sám si pamatuji stejné, už když jsem byl malý. Jak může jít člověk kupředu, když jediné co on sám posouvá, je kýbl se stavebním odpadem? Jednou za čas, když se člověk ocitne ve společnosti, která funguje bez zábran, vlastních názorů a alespoň malé snahy uvažovat, tak jak je tomu v hospodách zvykem, slýchává: „ Jó, Rakušáci, tam je jinak čisto voe! To je jiný než tady, od takových bychom se měli učit…“ Uznávám a sám potvrzuji zcela jinou úroveň čistoty, a to v podstatě hned po přejezdu nějakého našeho (jižního) hraničního přejezdu. Jenže ten problém není v geografické lokaci, nýbrž v intelektuální síle. Stejný člověk pak totiž jde, a rozhází ytong po srázu. Taky už se ke mně dostala historka o vyholeném chlapci, co o sobě prohlašoval, jaký je nacionalista, a pak sypal do lesa odpadky…
Jinými slovy jsem chtěl říct, že je mi líto, že se malé děti musí dívat na stejná „lesní zátiší“, jako tomu bylo i dříve, kdo jim pak půjde vysvětlovat, že to není normální? Nejspíše ti, na které celá dnešní „in“ společnost nadává.
RiP
Žádné komentáře:
Okomentovat